Tak to je síla... Teprve v posledních týdnech mi dochází, co všechno je člověk schopen přehlédnout, vystát, přivodit si nepozorností a k čemu všemu se nechá donutit.
Začalo to vlastně nevinně... Jela jsem na soustředění se sborem. Jelikož nemám moc ráda cestování, byla jsem velice nervózní... Navíc moje kamarádka tam s sebou měla kluka, takže jsem neměla za kým jít... Tehdy jsem opravdu ocenila vynález MP4 přehrávače... Díky této ideální věcičce jsem přežila cestu bez újmy. Za chvíli jsem si zde našla nového kamaráda. Nervozita z cesty tedy opadla, stesk po blízkých lidech se zmírnil.
Po pár dnech ale mé nadšení velice kleslo, neboť jsem dostala neskutečné bolesti do břicha a krvácela jsem z močových cest... Jak si již můžete sami domyslet, chytla jsem zánět močových cest. Nikdy jsem nic podobného nezažila, takže jsem byla docela vyděšená... Do dneška mě mrzí nezájem naší sbormistrině. Starali se o mě cizí sbormistři a jedna naše učitelka, které jsem za to opravdu vděčná... Další den a půl jsem tedy proležela na zemi školní podlahy, pečlivě přikrytá spacákem a modlící se, ať už to mám za sebou. Většinu času tam byl někdo se mnou, ale když náš sbor koncertoval, zůstala jsem tam sama. To se pak člověku začnou hlavou honit takové zajímavé myšlenky, kdy vzpomíná skrz horečky, bolesti hlavy a kreče v břichu na své blízké.
Naštěstí jsme jeli domů a já to přežila téměř bez újmy. Dosatala jsem antibiotika a myslela jsem si, že už bude líp... To jsem ale netušila, že tohle je jen počátek totálního krachu...
Když jsem přijela domů, sestru bolelo břicho... Usoudila jsem, že to bude slepák a chtěla to říct mamce. Sestra mě ale prosila, aby jí to mohla říct ona. Nic jsem proti tomu nenamítala. Jen jsem nevěděla, že sestra zapomněla sdělit rodičům jeden důležitý fakt - totiž že ji to břicho bolí už tři dny. Další den bylo pondělí a já zůstala doma, přece s antibiotiky nepolezu do školy... Sestra brečela bolestí, tabletku jsem jí ještě dát nemohla, aby se nepředávkovala ibalginy. Hned když mamka přijela z práce vydala se se sestrou k doktorce. Ta už sice měla po pracovní době, ale je tak duchapřítomná, že na sestru počkala. Kupodivu jsem se nepletla, byl to slepák. Jen dodneška nechápu, jak to mohla tak dlouho vydržet. Naši tedy převezli sestru do Ostravy, kde je lepší nemocnice. Díky známému sestru operovali ještě dnes. To ji nejspíš zachránilo život, neboť slepák už měla prasklý a operace místo třičtvrtě hodiny trvala hodiny skoro dvě. Chudák sestřička pak strávila asi týden na intenzivní péči.
Na HAPPY ENDy jsem nevěřila, ale po zkušenostech z posledních pár týdnů musím uznat, že všechno, co vypadal tak černě, že to ani nejde popsat, se nakonec neuvěřitelně nenápadně vrátilo do svých kolejí.
Co víc k tomu říct než jen - všechno dobře dopadlo...